Taky jste někdy měli pocit, že Vám život nepatří a vy se jen necháváte unášet změnami a novými výzvami?

Už od mala jsem byla hecař. Dlouhodobě plánovaná rozhodnutí nikdy nebyla moje parketa....;)

Koho by napadlo, že budu odcházet z domu na intr už ve 13 letech - dozvěděla jsem se o AGčku, rozhodla se a hecla - a bylo to. Jedno z nejlepších rozhodnutí. 

Další hec byl, když mě nadchnula architektura. A s hecem jsem se pustila do přípravy na přijímačky. Sice to nevyšlo, ale jsem Pánu vděčná, že mi dal prostor, abych se sama rozhodla. 

Pak následovalo takové to období maturity, výběru vysoké, kdy jsem ani moc na Caritas nechtěla. Byl to totiž takový ten truc vůči mamince, která v sociálních službách dělá a já si řekla, že nikdy sociálním pracovníkem nebudu. A vidíte to. Dostala jsme se. A asi to přijala jako fakt. Co jsem ale nečekala, že se v této práci najdu...

Výzva v podobě dvouměsíční stáže v Americe přišla opravdu nečekaně. Navíc v hospicové organizaci, ze které jsem měla strach. Nebyla jsem si jistá, že budu schopná čelit smrti a umírání tváří v tvář. Ale hecla jsem se a vyrazila. Opět zkušenost, která mi dala neskutečně velké množství zážitků v profesním i osobním životě. Měla jsme možnost učit se od nejlepších. Vnímat jejich nasazení i profesionalitu ve vztahu k umírajícím i jejich rodinám.

Druhý semestr roku 2016 byl ve znamení státnic a osobního sebezáporu k učení a vytrvalosti nad učením. Nechtěla bych to vrátit, ani za nic. Ale musím říct, že vím, co znamená sedět nad učením 12 hodin a nenatlouct do hlavy vůbec nic. Pán chtěl, aby to vyšlo. Doteď tomu nerozumím, ale je to prostě fakt;) Caritas byla pro mě tou nejlepší školou, díky které jsem objevila čím chci být. Čím bych se chtěla stát. Po jejím ukončení jsem najednou stála na okraji propasti života a nevěděla kudy se dát. Nejrozumější mi přišlo dát se hned na magisterské studium a pokračovat ve stejném oboru. Po nějaké době - a ano, trvalo mi skoro půl roku, než jsem si přiznala, že toto studium už není pro mě. Musela jsem si projít obdobím velké nejistoty, rozhodování, přemýšlení, ale hlavně přiznání, že už dál denně studovat nechci. 

Na to navazuje ten poslední a zatím největší hec. Objevila se nabídka práce. Ač daleko od Olomouce, ale na pozici a s cílovou skupinou, se kterou jsem si svůj pracovní začátek vysnila. Byl to hec. Opravdu velký. Vyškovská Charita - práce se seniory...Nepředstavitelné. Dvě možnosti - zůstat či prostě jít dál. Měla jsem strach vykročit z pohodlí studentského života vstříc životu. Zároveň mě to lákalo. A oni mě vzali. 

................ Tak už jsem tu druhý měsíce a nepřestává mě udivovat, že mi Pán ukazuje, že by mě tu opravdu chtěl mít. Nevím, co má nachystaného, ale vnímám, že teď je tu moje místo.

Ve chvílích kdy přichází pochybnosti mi ukazuje a dává víru, že se to vyřeší. A kupodivu tomu tak vždy je. Měla jsem velký strach, že se budu muset do Vyškova za prací přestěhovat. Že budu muset opustit přátele a zázemí, které v Olomouci mám. Ale byla jsem natolik rozhodnutá, že to místo vezmu, že bych se dokázala těchto věcí vzdát.

Víte co. Pán opět ukázal, že to má pevně ve svých rukou. A ukázal mi možnost spolujízdy. Na ní jsem našla pána, který jezdí každý den OL-Vy-OL pro mě v těch nejlepších hodinách. Jako třešnička na dortu je to, že bydlí asi o dva vchody dál, než teď já.

Nevím kudy si mě Pán povede. Co mi ukáže, že bych měla dělat dál, ale chtěla jsem se s Vámi aspoň takto podělit o velkou radost, kterou mi dal. Velké hecy a kroky, které si až neskutečně vede a řídí.

https://www.youtube.com/watch?v=GYl_PUrOtk0