Je tomu právě týden, kdy jsem se vydala na menší dobrodružnou výpravu na druhý konec světa. Dostalo se mi totiž příležitosti, učit se dva měsíce sociální práci v zemi, ve které se například samotné hospicové hnutí rozvíjí již přes 30 let. Což oproti našim ani ne 10, je fakt hodně. Co vám budu povídat. Stala jsem se osadlíkem domu na 7st west uprostřed města Owensboro ve státu Kentucky.

První týden v cizí zemi, kdy vaše angličtina vypadá jak vypadá, je těžký. První dny jsem toho opravdu moc nerozuměla. Teď už většinou s porozuměním problém nemám, ale za to odpovědi jsou horší. Kdo mě znáte - řekli byste si, že se o mě tu prohlašuje, že jsem tichý člověk?:-D ...ale věřím, že s každým dalším dnem to bude lepší.

Ale k samotné zemi. Američané jsou prostě... hm... jiní.. ale mají hodně co do sebe. Myslím, že jsem asi ještě nezažila přátelštější přijetí v cizí zemi. Všichni jsou velmi ochotní vám se vším pomoct. Pořád se smějí (což teda někdy vypadá až nepřirozeně), ale je to tak. Úsměv a otevřenost, dechberoucí přátelství tu zažíváme na každém kroku... 

Chtěla bych Vám, ale trošku popsat dnešní zážitek, který nás s Eliškou, mou spolužačkou, která tu teď se mnou tráví asi nejvíc času, dost šokoval a přivedl na myšlenku, co Američany vede k takovému jednání. Jak moc bych chtěla, abychom se dokázali zachovat podobně, obzvlášť v těchto dnech v Česku.

Abych Vám to popsala:

Problém č. 1. nemáme auto - což v USA znamená opravdu velký problém. Všechno je fakt celkem dost daleko od sebe, takže sobotní nákup na týden dopředu pro nás dvě znamená většinou využít služeb a ochoty Grety, která se tu o nás stará.

Problém č. 2. Greta není tento víkend v Owensboro, takže jsme se odpoledne rozhodly, že pojedeme autobusem, který sice jezdí, ale poslední nám jede 15:30. Tak se nazpět budeme muset vydat po svých. Ale co z toho. Doma to je běžné a proč bychom ten nákup to neunesly. Aspoň se konečně pohneme....

Tak jsme vyrazily. Pro Elišku to byla první jízda autobusem ... je tady taková prostě místní doprava... jezdí s ní jenom ti, kteří si většinou vlastní auto nemůžou dovolit... takže případi jako my...:-D...

začalo to hezky - hned při nástupu a dosednutí na sedadlo našla Eliška 10 dolarů. Mazec.. okey.. asi na přivítání;).. ale protože byl autobus zatím prázdný, rozhodli jsme si peníze nechat.

Dál pokračovalo všechno normálně, tím vás nebudu obtěžovat... nakoupily v prvním obchodu a vydaly se do grocery shopu na velký nákup jídla a věcí, bez kterých se prostě neobejdeme. 

No... skoro plný vozík jsme měly.. bohužel naše zásoby, které jsme narychlo udělaly minulý týden nestačily ani tak na 3 dny, tak jsme už musely jít po větších baleních...ale podařilo se a my se odebraly k pokladně.

Problém č. 3. Platební karta ani moje, ani Elišky nebyla přijata.

Problém č. 4. K tomu, abychom mohly celý nákup zaplatit nám v hotovosti, chybělo asi 15 dolarů.

Ale tak co už. To se stává. Ani pokladní, ani nějaká hlavní paní nevěděli co s tím, tak jsme se začaly rozhlížet po našem vozíku a vybírat věci, které si prostě teď nemůžeme dovolit....

V tu chvíli se s námi začal bavit mladší pár, který stál za námi a podal nám 10 dolarů, s tím, že nám je prostě dá, ať můžeme jít a vzít si všechno. Z druhé pokladny to v tu chvíli zahlédla též paní, která dokonce tento pár předstihla s 20 dolary... s tím, že je přímo strčili pokladnímu, že za nás platí, že jsou moc rádi, že nás tu mají.. a ať si užijeme svůj pobyt v Americe...

Byly jsme totálně v šoku. 30 dolarů je pro vaši představu něco kolem 800,- - díky tomu nám zaplatili asi třetinu celého nákupu... jedním slovem, wau.

Tím to ale nekončí. Vydaly jsme se ven a začaly malé nákupní tašky skládat do batohu a připravovaly se na to, že se s nima potáhneme přes město. Trošku nás to děsilo, ale zvládly bychom to.

V tu chvíli se za náma objevil starší pán v obleku a ptal se nás, kam že to teď jdeme, a jak jsme se dostaly do Ameriky... s tím, že přece nepůjdeme pěšky...

No a tak nás hodil až přímo před náš dům. Nakonec se z něho vyklubal ředitel jedné místní firmy, která tu má velkou pověst a patří mezi ty lepší... 

Co si budeme povídat... rozdýcháváme to ještě teď.

Je večer (u Vás je dost nad ránem, ale u mě 20:45) a já začala přemýšlet nad tím, co je k tomu vedlo... Taky možná nad tím, jestli bych byla schopná a ochotná se v podobné situaci zachovat stejně. Asi když budu upřímná sama k sobě, tak hodně pochybuju. Asi bych tam jenom stála a koukala se na to, jakto že to nefunguje. Možná bych peníze půjčila, ale asi bych je tak bez okolků neposkytla někomu v nouzi. 

Ale nemělo by tomu být právě tak, jak se dnes oni zachovali k nám?....

No, v jedné mé písničce oblíbené písničce od Adorare se zpívá:

"Ty jsi řekl, že podle lásky svět nás rozpozná, vím, že moje dluhy v lásce velké jsou... "

a tak se sama sebe ptám... a to je možná otázka aj na Vás... 

Dokážeme opravdu rozdávat Boží lásku?... protože jenom tak nás můžou ve světě rozpoznat...:-)