Nejsem odboník na sloh, ani nějaký velký myslitel, ani odborník na islámskou tématiku... opravdu ne, tak prosím o trpělivost a shovívavost, pokud jsem se v některých názorech odchýlila.

Přesto bych se s vámi chtěla podělit o zážitek, který pro mě byl jedním z nejsilnějších za poslední dobu. Trošku otřásl ten nános jistot, které v naší republice o vlastním pohodlí máme a ukázal mi mou zaslepenost vůči celému světu. Tak moc se uzavírám ve svých problémech, že nevnímám to, co se opravdu děje.

V minulém týdnu jsem byla na návštěvě v okolí Londýna. V rámci toho jsme jako správní turisti procházeli hlavním centrem a po nábřeží Temže. Byl krásný den. Sluníčko vykouklo a Londýn se už ponořil do jarní atmosféry. Plán byl jasný. Za hodinu se dostat do divadla, ve kterém se každou neděli odehrávají setkání společenství Hillsong. Měli jsme proto už trošku na spěch. Když jsme přicházeli k budově Parlamentu začalo se kolem nás objevovat čím dál víc muslimů. Ale nepřikládali jsme jim velkou důležitost.. Vždyť Londýn je multikulturní město. Zahnuli jsme za roh a uviděli velký dav lidí, který přizvukoval svému vůdci, který stál uprostřed přeplněné ulice na pódiu a hlasitě mluvil k davu. Šel z toho mráz po zádech. Lidé na ulicích měli na transparentech různá hesla, která byla většinou ve spojitosti s nedávnými útoky v Paříži spojovány s časopisem Charlie. Demostrace muslimů za svoje práva. Musím říct, že jsem se opravdu bála. Procházeli jsme pouze kolem (spíš prodírali..)ale atmosféru jsme cítili velmi silně. Dav mužů, v typických arabských hábitech přizvukující volání: Alláh je veliký... Nikomu neodpouští... Kolem spousta policistů, ostrahy.... a říkám si: Pokud se toto děje v Londýně, co se opravdu děje ve světě?

Žijeme v malé republice. Přesto k nám neustále doznívají výkřiky s prosbami o modlitbu za mír ve světě. Vždy jsem se pomodlila, ale nepřikládala jsem tomu opravdovou důležitost. Ale. Nevím... Myslím, že po tomto zážitku jsem si uvědomila, že se musíme modlit.. spojovat se a podporovat... 

Druhý zážitek se odehrál jen o malou chvilku později. Konečně jsme našli ono zmiňované divadlo, ve kterém jsme se chtěli zúčasnit modlitebního setkání Hillsongů. To jsme ale netušili, že se jednou za rok se toto setkání přenáší v přímém přenosu z Austrálie, hlavního centra této komunity. Ano, vyšlo to na tuto neděli. Co dodat. Trošku jsme byli zklamaní, ale spojili jsme se v modlitbě a snažili se nepočítat písničky, které zazněli. (v konečném důsledku totiž byly asi jenom 3 za 3 hodiny). Hlavní částí bylo kázání nějakého týpka z Austrálie na téma Dangerous declaration. Z toho co jsem pochopila a dokázala si přeložit, mluvil hlavně o tom, že Písmo a naše víra má být tou nebezpečnou deklarací, která mění životy nás i našeho okolí. Což o to, proč ne. Ale způsob jakým to podával mi až prapodivně připomněl toho vůdce na náměstí. Ano, každý z nich předával jiné poselství. Tento týpek mluvil o lásce a ten druhý o násilí... Přesto mi jejich podání a snaha strhnout dav přišli až moc podobné... V průběhu jedné hodiny jsem viděla dva proslovy lidí s různými ideály, hodnotami, poselstvím.. 

Jsme již zpátky doma.. vrátili jsme se do starých kolejí našeho života... starostí a radostí, povinností... ale něco se změnilo. Modlím se.